Eva P., *1963, dcera, překladatelka literatury
Do léta roku 1983 žila v Praze, v roce 1981 odmaturovala, 1982 studovala na Univerzitě Karlově překladatelství/tlumočnictví němčina/angličtina.
Ačkoliv jsem v Československu patřila svým způsobem mezi privilegované (můj otec byl vojenský lékař, chodila jsem do školy s rozšířenou výukou cizích jazyků a později byla přijata ke studiu vysoké školy), systém jsem nikdy ráda neměla. Nesnášela jsem tu orwellovskoru dvojjazyčnost, kterou jsme se museli učit už od základky, pokud jsme nechtěli narazit; ty vynucené názory, myšlenkové bariéry, seznam zakázaných knih, cenzura nejen na papíře, ale i v hlavě – to všechno mi připadalo strašné. Naučili jsme se učit se zpaměti, nahustit do sebe fakta, ale nikdo nám neřekl, jak samostatně přemýšlet. Dodnes mě dopaluje, když jdu kolem své základní školy nebo gymnázia. Útěk plánovaný nebyl, odehrál se zcela spontánně během mé dovolené v Jugoslávii. Na slovinském nádraží Nova Gorica jsem překročila hranice do Itálie, odtud přes Švýcarsko do Německa.
V srpnu 1983 jsem dorazila do Hamburku a byla to láska na první pohled. Hamburk ale není město, kde vás přijmou s otevřenou náručí, vlastně tam panuje docela chlad. Musíte bojovat, abyste si tu zasloužili místo. Já to tak tehdy brala; tak nějak to sedělo k mým představám o severu a západu. A fascinovala mě živoucí demokracie a schopnost sebeurčení. A samozřejmost, s jakou fungovaly, jaké místo ve společnosti zaujímaly. To bylo pro mě jakožto pro příchozí z východu stiženého komplexy a pocity méněcennosti velmi zajímavé. Jsem šťastná, že jsem mohla v Hamburku studovat, že jsem tu na svět přivedla svou dceru – a vychovala ji tu. V posledních letech jsem ale cítila silnou potřebu poznat také jiné části Německa než jen Hamburk – a tak jsem se letos přestěhovala do Berlína.
Do Prahy jsem se poprvé vrátila v roce 1990: Tehdy mi připadalo fascinující pozorovat různé fáze převratu, poznávat nové lidi; uvažovala jsem o možnosti spoluutvářet nový stát. Zpátky do Prahy jsem ale nechtěla. Tak jsem organizovala literární večery a festivaly a prezentovala kulturu své rodné země v mnou zvolené nové vlasti. Začala jsem sama překládat: zpětně dobývat češtinu a přecházet do němčiny, kterýžto boj jsem dodnes neuzavřela.
Plány do budoucna? Už se necítit být zavázána žádné zemi: nehraje pro mě roli, jestli jsem Češka nebo Němka. Možná proto se v Berlíně cítím tak dobře. Bílá Evropanka, to nepopřu. Takže i tady jsem svým způsobem privilegovaná. Ale můj původ a životní zkušenosti mi dovolují vcítit se do osudů ostatních.
Samozřejmě považuji minulost za důležitou: Té Češce v sobě (mému smyslu pro humor, mé intonaci, větné stavbě a výslovnosti „ř“, mému pohnutí při poslechu české hymny) nikdy neuteču. Současně se po 35 letech v Německu cítím víc jako Němka než jako Češka: socializovala jsem se během osmdesátých let v Hamburku, v Praze kvůli svým feministickým a multikulturním názorům necítím porozumění. Myslím, že je důležité, že moje dcera ví, odkud její matka pochází – a že také ráda poslouchá a sama používá můj mateřský jazyk. Ale nenutím ji, aby byla nějak zapálená do Česka. Sama by se měla rozhodnout, co ji kde zaujme, co ji kam táhne. A třeba někdy sama zjistí, že je jpro ni vlnící se Vltava v Praze stejně důležitá jako pro mě široké Labe v Hamburku. Ale pokud se nadchne i pro jiná místa, budu mít radost.
Kde se cítím být doma? Mým snem by byl kousek země, kde by člověk mohl podle toho, s kým mluví, přepínat z češtiny do němčiny a naopak. Takové místo ale (už) neexistuje. Doma se cítím tam, kde můžu mluvit více jazyky, které nikdo nevylučuje a které jsou určeny všem. Když neumíš německy, můžeme se bavit anglicky nebo rusky, strašně ráda ale poslouchám, když mluvíš v úplně jiném jazyce. Mým domovem je Evropa.
Současní uprchlíci: Když jsem v roce 1983 přišla do Německa, nebyli Češi zrovna dvakrát vítáni, později většinou volili CDU. Bylo směšné domnívat se, že všichni imigrovali jen z politických důvodů, tehdy. A je to tak důležité? Podstoupit útěk a rizika spojená s životem v nové zemi vyžaduje silnou osobnost, dostatek odvahy a inteligence – takže pro hostující zemi je vlastně někdo takový výhra, ne? Současný svět (a my, bílí Evropané, jsme k tomu ne neúmyslně přispěli) je plný krajin, kde člověk nemůže přežít. Útěk je více než legitimní. A je dětinské myslet si, že můžeme bojovat proti příčinám a zastavit migranty na hranicích. Jediné, co můžeme sami rozhodnout, je, zda si z nově příchozích uděláme přátele, nebo nepřátele.
Můj předmět: Písek z údolí Labe v Krkonoších, kde jsem strávila třetinu svého dětství. Už nevím, odkud pochází ta lahvička, ale pamatuji si, jak jsme sbírali a sušili ten písek a plnili ji jím. Dlouho stál v mém pražském pokoji na polici s knihami. Má matka mi jej později poslala. Labe je pro mě neskutečně důležitou řekou, místem, podle něhož se v Hamburku vždycky zorientuji, mé české já – a mé nové já, které chce plout na řece do Severního moře a možná ještě dál.
