Od 6. do 8. května se v Plzni konalo jedno ze setkání pracovní skupiny Volt. Společně jsme navrhli další kroky našeho projektu a rozhovorů, vyměnili si informace o aktuálním stavu a sháněli jsme technické vybavení k natáčení našeho krátkého filmu. Navíc se nás poprvé sešlo všech pět v novém složení naší pracovní skupiny – od minula jsme se totiž rozrostli.O tomto víkendu se však v Plzni konalo nejen setkání několika mladých Čechů a Němců, ale také oslavy osvobození Plzně americkou armádou v roce 1945, což podnítilo diskuse v naší skupině.
Ze setkání jsme si odnesli nejen novou energii pro vytváření projektu, ale i vcelku osobní poznatky. Dva z nich budou nyní (z pohledu německého účastníka) objasněny.
"Volti" (zleva: Josef, Helena, Ferdinand, Carl Friedrich, Eva) před kanceláří Tandemu (a Pivoňka…)
Poznatek číslo jedna: „Stromům je jedno, ve kterém státě rostou.“
Když se přijíždí vlakem ze západu Saska do Plzně, cesta vede přes stanice Werdau a Cheb a uprostřed krás Vogtlandu (Fojtska). Pole, předzahrádky a potůčky ubíhají stále dál. O vagon se dělíte se třemi perfektně vybavenými cyklisty, a s dalším člověkem, poněkud zanedbaným, jemuž se nepodařilo zprovoznit své plastové rádio s velkými reproduktory, a šedými hlavami, které se na víkend vypravily na výlet do Františkových lázní. Je to směšná směsice. Pak se mezi zastávkami Bad Brombach a Vojtanov projíždí hustým lesem. Při pohledu z okna lze spatřit kmeny stromů, při pohledu vzhůru klátící se špičky jehličnanů. V tomto úseku překročí vlak česko-německou státní hranici sedmkrát. Je to divný pocit. Nevíte, kde jste. Když teď vykolejí vlak, přijede německý Feuerwehr, nebo čeští hasiči? Telefonní síť je ještě německá, ale hlášení ve vlaku již v češtině a při tázavém pohledu ven vidíte stromy. Těm je jedno, kde rostou. Proč je pro mě vůbec relevantní, na které půdě a na kterém území se právě nacházím? Hranice existují pouze v našich hlavách – na kolejích mezi Bad Brombach a Vojanovem se této moudrosti dočkáte.
Poznatek číslo dvě: „Porozumění (národů) je vcelku jednoduché!“
Zatímco pro Němce, který prožil rok v České republice, nebo pro toho, který tuto zemi pravidelně navštěvuje, je to poměrně obyčejný příběh. Přesto vždy znovu zanechá dojem: Porozumění (národů) je vcelku jednoduché. Také v Plzni jsme to mohli opět zažít na vlastní kůži. Kupujeme si jízdenky, radíme se o dalším postupu v projektu, vzájemně se poznáváme (v Plzni totiž Carl Friedrich, Josef, Helena a Ferdinand mezi sebou poprvé přivítali novou členku, Evu), prohlížíme rozhovory natočené pro náš krátký film a funguje to: rozumíme si skvěle! Skvěle, ale samozřejmě ne vždy bezchybně: na koleji, kde máme být ubytováni, jsou místo čtyř lůžek rezervována pouze dvě – milá kolejní recepční nás nakonec přesto nějak ubytuje – a při předání klíčů v kanceláři Tandemu, kde přes víkend chceme pracovat, je pro německé účastníky dohoda o využívání prostor, psaná českou úředničinou, španělskou vesnicí a musí ji podepsat naslepo – zde budiž každopádně poděkováno Tandemu za možnost využít jeho prostory, rozhodně to pomohlo vynést naši práci na vyšší úroveň.
Večer v hospodě je nám jasné, co nás odlišuje od okolních stolů. U nich totiž sedí jen Češi, nebo turisté z Německa. My jsme naopak pestrou skupinkou, která se dorozumí oběma jazyky. Prostě pravé porozumění národů. Možná přesně to je Evropa.
Ferdinand Hauser ze skupiny Volt
